Nemožné se stalo skustečným a já se nakonec přeci jen zabalila. S mírnou nadváhou (29kg odproti 23 kg) jsem se opět vešla do své krosničky Patagonie. Uvážím-li že většinu z toho tvořilo vybanení (250 metrů sítí na ptáky, počítače pro mě a Pagiho, 2 litry lihu, 3000 ependorfek, 1000 inzulinek, stativ, metrový mirkofon a nahrávací zařízení,  zrcadlovka s videokamerou) tak toho přímo pro sebe vlastně moc nemám.

               Na letiště jsem byla odvezena maminou a tátou a hned tady jsme se poprvé zasekla - u přepážky mi vydali jinou letenku. Paní byla tak zmatená, že si při jejím opravování ani nevšimla nadváhy . Další kiks provedla letecká společnost, jejíž zaměstnanci jaksi nezvládli zkoordinovat nástup 8 vozíčkářů. Výsledkem byl o hodinu zpožděný odlet a já se jen modlila, že v Londýně stihnu přestoupit. Dle propočtů mi zbývalo 40 minut. Všechno klaplo, přesun z terminálu na terminál trošku rozbolavěl nožku a  k bráně jsem doběhla jako poslední a skoro „vykoupaná“ (navlečena do všeho teplého co jsme potřebovala převézt).

               Singapur byl velmi pohodový, ale zjišťuju že moje zavazadla neměla tak rychlý nožičky jako já. Řeším reklamaci a ani jsem nestihla jít do reklamovaného bazénu. Stejně mám od injekcí Flexparinu břicho samou modřinu . V Brisbane vyhrávám komletní kontrolu a fakt si to užívám, protože tentokrát opravdu nemám ani ždibíček něčeho zakázaného. Přesto maličko skřípu zubama poté co se celníci pouští asi do třicátého pytlíčku se silikagelem – blbec jsem si jich dala do příručky 500. Když dochází ke klasickému šroubování dalekohledu, tak už mám za sebou dvě hodiny krásně zabitého času. Ještě mi zbývá dalších 5 do dalšího odletu, které využívám ke shánění a urgování zavazadel.

               Konečně přistávám na Papui. Vyhledávám velkou palmu a bankomat schovaný za ní. a jsem bohatší o 1000 Kina, jejichž pakl je asi pětkrát tlustějšínež 90 tisíc, které jsem si nesla do banky minulý týden. Hotelový autobus už na mě čeká a tak hurá do Comfort Inn. Čeká mě večeře, koupání v bazénu a konečně pořádné vyspání.

               Ráno opět na letiště a pořešit trochu zavazadla. Tuším že kolem poledního zdejšího času se setkávám na letišti v Madangu s Vojtou. Už je pár kilometrů autem a zjištění, že je to tu vše při starém. Jen nový baráček a jeden pes přibyli. Znovu zkouším dohledávat zavazadlo a zdá se, že mě statečně dohání. A zítra by tu mělo být. Mezitím si budu užívat frmolu, kdy se všichni připravují na velký export vzorků - završení dvouletého projektu.

Ve čtvrtek už jsem kompletní, vybaluju, srovnávám a pomalu začínám plánovat první patrolu na gradientu. Je toho spousta co je třeba dokončit, nakoupit, sehnat, zabalit. Teď už jsem skoro hotova. Moje patrola čítá mě,  parataxonoma Samuela, Moartina Mogiu jako odborný doprovod a k ruce budu mít 2 vesnické asistenty v každé nadmořské výšce. Práci mám spočtenou na 56 dnů a spolu s nějakým dnem na déšť a přesun to vypadá na víc jak 2 měsíce v terénu. Musím tedy nakoupit jídlo pro 5 lidí na celou dobu, sehnat jim vybavení, dokoupit věci na vaření a součásti mého vybavení. Momentálně mi to vychází na 130 kilo materiálu k jehož přesunu budu potřebovat 7 nosičů a asi tak 50 tisíc Kč na zaplacení jejich práce a vstupů na pozemky.

K tomu všemu dolaďování protokolů, databáze hlasů, vyzkoušení a nastavení všech těch elektronickejch potvor na zdejší klima (například GPS a instalace map zabrala 5 hodin-grrrr) a pečlivé zabalení všeho.

Nakonec přidávám pár foteček z běžného života na stanici.

 Vlevo - Vojta střihá Kokomovi křidýlka aby si taky užil pohybu venku. Dole - měli jsme tu delegaci z grantovky,  která si přišla okouknout co se děje s jejich penězma

Parataxonom pracující pro žabaře Chrise Dahla při přebírání skákavců

Florence - naše kuchařka na základně, která dělá moc dobrý večeře (občas), a obědy (ty dělá ještě méně častěji) a která nám na transektu bude moc chybět.

No a ve volných chviličkách to mám 30 metrů k moři, kde žijou úžasný potvůrky, takže se mám čím kochat (foto od Martiny Balzarové, ale klauni se tváří být pořád na svých místech).

Takže teď už mi zbývá pouze přidat na mp3 (k té tisícovce ptačích vřísků a písků) nějaké  Kabáty a Landu pro chvíle depresí a zoufalství. A první patrola může začít. Počítám že o jejím průběhu dám vědět kolem 10. června.