Mě postihla jen jedna nehoda – rozbily se mi brýle a 2 dny na to dostala zánět spojivek – léčit ho s čočkama a celodenním pobytem na slunku nebyla vůbec sranda. V nejhorších dnech jsem ale chodila bez čoček a taky fungovala – chytala ptáky i netopýry a sto šest a běhala po lese jak srna. Jinak jsem se asimilovala úplně dokonale – celých 10 dní jsme po pralese chodila jen bosky – nic mě neuštklo a zjistila jsem že je to opravdu nejlepší způsob jak neuklouznout a chodit stejně rychle jako můj strážce. V denním průměru máme tak 15 řek denně a zouvat si pokaždé trekáče je otrava.

     Takže teď trošku od začátku. Cesta do Wanangu byla téměř v pohodě, jen na jednom mostě jsme si museli opravit prkno, trvala 4 hodiny a Chris jel průměrně 80 – z čehož se mi „při pohledu na silnici dělalo špatně už preventivně“. Vydržela jsem a zvracení si vybrali jen Irča a Martin. Cestou jsme se taky stavěli na trhu a nakoupili kopu ovoce a oříšků. Ceny tohoto jsou víc než dobré: trs banánů 1 Kina (Kina = 6 Kč a dělí se na 100 Toja), kokosák Kumu 30 Toja, papája kolem 1 Kina dle velikosti, ananas 50 Toja. Kokosy Kumu nejsou ještě úplně zralé a jsou hlavně na pití – chutnají trochu nakvašeně a jsou fakt parádním osvěžením.

Po příjezdu do oblasti Wanang už na nás na konci cesty čekali naše nosičky a my se vydali na 3 hodinovou cestu do základního tábora. Mojí krosnu nesla asi tak 12ti letá holčička a očividně jí to nedělalo problém. Jen přes řeku jsem si ji přenesla protože jsme přeci jen vyšší a brodilo se po pás. Šustovo krosnu zas nesla paní co u toho cestou kojila. Nosičům se platí Kina za kilo váhy a tak si žena vydělá nádherných 15-20 Kina za den (vysokoškolák tu bere 10 Kina denně). A protože mě osobně zapotil i 7 kilový příruční batoh, tak jsem se s pocitem trapnosti po chvíli smířila. V táboře nás čekalo velké vítání a ubytovávání – dostali jsme luxusní postele ve stylových domcích ze stěn z rohoží a střechy z palmy. Spolu s námi tam sice bydlelo i pár švábů, ale  s moskytiérou neměli šanci.

            První dna dny jsme trávili chozením po lese, pocením se a aklimatizací. Absolvovali jsme tedy jakýsi úvod do toho co tu žije a roste, na co nemáme šahat a co nemáme dělat. Na programu byly i přednášky o rostlinách, broucích, Saša mluvil o fotografických metodách, já o netopýrech a průběžně o ptácích co jsme potkali. Hned druhý den jsme našli i kaboní hnízdo a zatím co jsem mluvila, tak se jeden z vesničanů pustil do kopání a našel vejce. Přemluvit ho aby ho vrátil nebylo nejlehčí a stejně si myslím že si pro něj další den zašel sám. Druhý den úvodu přijel i Vojta, který se zdržel na konferenci v JARu a pak už došlo na rozdělení do týmů, přidělení hlídačů a mohli jsme se pustit do vlastní práce. Na ornitologický projekt nás bylo 5 a tak jsem začala pracovat s Cliffsonem a dostala vesničana Mulapu. Naší denní prací bylo ráno v 5 vstát jít hodinu primárním lesem (s 11 broděními) otevřít sítě, vrátit se do půli cesty, zde projít půl kilometrový transekt bodovou metodou a zpět liniovou, jít zkontrolovat sítě, počkat u nich do 11 a pak jít na oběd. Odpoledne od 3 jsme šli jen transekt – opět oběma metodami a v 5 jsme většinou končili. Druhá skupina dělala to samé jen v sekundárním lese a další den jsme se prohodili. Během polední pauzy jsme se chodili koupat do řeky, dospávali a nebo se šli kouknout za jinou skupinou do terénu. Večer následovalo opět koupání, společná teplá večeře a povídání a nebo hraní na kytaru. Já jsem do toho ještě chytala netopýry a Martin odcházel chytat hmyz na světlo.

Dny projektu plynuly pohodově a 8 dní práce uteklo jak voda. Proto bych ještě napsala něco o jídle v táboře. Vojta s tím měl původně strašný problém, neb všechny Kook Meri jsou neochotný naučit se cokoliv nového. Půl roku prý trvalo naučit je vařit rýži. Původně se na vesnici jedí jen vařené hlízy: batáty, jam, varné babány a k tomu sem tam maso. Naštěstí s námi jela i kuchařka z Nagady a tak byla situace podstatně lepší. Hlízy byly, ale k nim bylo i maso z konzervy (dokonce osolené a na cibulce). A vždy dost rýže. Dvakrát jsme měli i pečené „buchto-vdolky“ a podruhé jsme se do toho s Irčou vložili a naučili kuchařku plnit buchty marmeládou, papájou a čokoládou. Snídaně a oběd byli veznamení Bisketů a sem tam ovoce. V neděli se dalo sehnat na trhu i pár dobrot jako ovoce, pečené chlebovníky a uzené ryby – takže jsme ochutnali. Na prvním trhu jsem si koupila i 2 taboní vejce. Bohužel v jednom z nich bylo už dost velké mládě a tak jak jsem ráno při vyfukování vajec připravila ostatním velmi chutnou podívanou na krev a hlavičku lezoucí ze skořápky.

            Poslední den projektů byl na programu večerní Sink-sink. Je to tradiční obřad pořádaný při příležitosti svateb, narození dítěte… Tento byl na naši počest. Už odpoledne jsem potkávali po lese přicházející lidi a večer v 6 mělo vše vypuknout. Domorodci postavili altány a odešli se do lesa zdobit a nic se nedělo…těšili jsme se jak na Vánoce, když tu se kolem 8. ozvaly bubny a průvod vešel na prostranství. Průvod došel za zvuku bubnů k lampě uprostřed a tak utvořil kruh s muži uprostřed a ženami tančícími kolem. Muži hráli na různě velké bubínky Kundu  a každý blok písní měl jakýsi příběh – který bylo ale těžké pochopit. Tančilo se a zpívalo celou noc, jen kolem půlnoci byla akce přerušena na chvíli deštěm. Poté jsme se mohli připojit i my a tančili jsme příběh o kaloňovi hledajícím banány. Během sink-sinku jsme mohli okusit i nějaký ten místní alkohol (dost hnusný) a australská vína, zažvýkali si betel a já se Sašou jsme vydrželi až do rána. Sink-sink končil s osmou ranní rituálním poléváním nezadaných žen mladíky z vesnice – naštěstí se nás to netýká. Poté jsme se přesunuli rovnou na snídani, kde kluci pekli uzené kasuáří maso – asi to nejtužší co jsem kdy jedla, ale chuťově jak holub. V tu chvíli už muži z vesnice začali zabíjet od večera připravená prasata. Prasata vysela celou noc přivázaná na tyči a svázaná do sítí z liány – jen očima mohla mrkat. Po zabití několika ranami klackem do hlavy došlo na porcování a rozdělování masa pro jednotlivé klany. Každý klan k tomu dostal i několik konzerv a kopu batatu a pár kokosů. Klany v tu dobu posedávali kolem tábora, ženy začínaly vařit a v poklidu a vzájemných návštěvách strávili další 2 dny. Dopoledne pro nás ještě připravily Drama … no nebylo moc dramatické a bylo v Pigin ale líbilo se nám. První byl příběh o Whitemannovi přišívším do pesa a dávajícím černochům práci a peníze a oblečení. Druhý o kácení lesa a o druhém klanu který les neprodal a vše končilo pointou že první klan druhé přišel poprosit o jídlo. Třetí byl o opilých dřevařích a policii, která je zatkla. Pak následovaly děkovné řeči a předání dárků. Já a Saša jsme dostali za svou řeč tkanou taštičku a v ní taboní vejce 2 druhů – udělali perfektní omelety - tentokrát bez mláďátek.

            Odpoledne jsme se vydali na průzkum kaňonu. Irča tam byla jednou se svým průvodcem a viděli tam pářící se krajty a štíry…my nic, ale zážitek to byl úžasný. Říčka se tu zařezávala do podloží, takže člověk šel místy po pás ve vodě a šplhal po prameni nahoru. Občas to chtělo i trochu bokem a s pomocí všech čtyř končetin. Do tábora jsme se vrátili akorát na večeři – k upečenému prasátku. Poslední noc ukrutně pršelo a tak jsme ji strávili povídáním na verandě a diskutováním o cestě zpět. Ráno nebyla situace nejhorší a řidiči volali že pro nás dojedou. V půl deváté jsme se tedy nadobro rozloučili s Wanangem a vesničany a vydali se na cestu k silnici. Tentokrát jsme jeli s Vojtou podstatně pomaleji, trvali to 6 hodin a cesta byla až místy rozbředlá místa v pohodě. Pro jistotu (kvůli přepadení) jsme jeli jinou cestou než auta ráno a tak jsme se trošku víc vykodrcali, ale v 6 jsme byli v Nagadě a s chutí se vrhli do moře.