Mexiko - deník III
18.3. nastal den D a přesun do Guatemaly. 
S radostmi jako štír zalezlý pod Majkla, jeho urputné focení, melouny ke snídani…jsme nakonec vyrazili až po poledni. Čekání na autobus v Palenque jsme vyplnili sháněním lihu a nakupováním jídla. Cesta přes hranice nás maličko zaskočila a to nejvíce finančně a přístupem úředníků. Nejdříve jsme dojeli ke Crucero de Frontera, pak dál za nekřesťanské peníze k Frontera (18 Ps 3 km). Taxi nám zastavilo u celnice, kde jsme vyplázli 100 Ps za razítko, s tím že až pojedeme zpátky, tak už nebudeme platit nic, ale žádný doklad jsme z nich nevymámili. Další půlkilometr to bylo k loďkám a její pronájem stál 500 Ps. Strašně znechuceni jsme vystoupili asi po 10 minutách plutí do místa, kde nebylo nic než jeden obchod a několik chlapů nabízejících nám směnu peněz. Netušili jsme kurz, věděli, že musíme někde sehnat imigrační…a chlapi se na nás jen tlačili. Ve snaze vypadnout jsem se pokusila ptát na jízdenky, okamžitě se přiřítil klučina, a že se platí u něj. Na naši sháňku po autobuse nereagovali. Asi po hodině jsem byla vyčerpána ptaním se a nedostáváním kloudné otázky a dalším vysláním za jiným z chlapů. Naštěstí se v 5 večer objevil autobus (poslední ten den) a že Ps neberou a tak jsme vyměnili pár Qutzalů (100) na cestu do Floresu. Hned v autobuse nás obrali o 70 z nich. Do Floresu jsme dorazili za hluboké noci a hned po výstupu se na nás nahranula banda taxikářů a že prý za 5 Q do centra k hotelu, kde se dá spát za 60 Q. Majkl byl tvrdej, že máme jen 25 a za víc spát nebudeme. Oni že teda jo a jeden nás přeci jen ulovil. Už v autě zkoušel, že jedeme k hotelu za 50, že za 25 nikde nic není. Při výhružce nezaplacení nám zastavil před Hostelem, vykoukl něco houkl do vchodu, a že je tu úplně plno a že jedeme do toho za 50. Okamžitě jsem neraná vylítla, nechala ostatní chlapa zdržet, aby neujel s věcmi a nakonec jsem se s recepční dohodla, že mají hamaky za 20 Q. Majkl nekompromisně zaplatil jen 5 Q taxikáři, který zkoušel natáhnout alespoň jízdu. Znechuceni jsme padli do hamak a rozhodli se zítra za poslední peníze sehnat taxi na letiště, další peníze a hlavně imigrační.
19.3. Dalo se čekat, že to nebude jen tak. Na letiště jsme sice dorazili, ale na imigračním nám nejdřív nechtěli moc pomoct, ale nakonec jsem se dostala k celníkovi, co byl očividně znalý situace na hranici a poměrně ochotně nám razítko dal. Sehnat peníze byl opravdový oříšek. Na letišti nám řekli, že Ps zde nemají žádnou hodnotu, a že nám za ně můžou dát opravdu jen pakatel. Na celém letišti nebyl jediný bankomat. V obou bankách naproti se pohádka opakovala. Až ve 3. Nám prozradili, že tam mají „schovaný“ bankomat. Prošli jsme prohlídkou a jen s kartou směli projít a konečně si vybrat vytoužený peníz. No vytoužený. Karta fungovala jen mě a bankomat dával maximálně 2000 Q. To by bylo 500 na osobu a s ohledem na včerejší útratu poměrně zanedbatelná suma. O něco bohatší jsme se tedy vrátili do centra a prošli si město a opět velmi těžce našli něco k jídlu. Já měla burritos a ostatní kuře s hranolkama (vše po 10 Q). Odpoledne jsme se přesunuli do La Remate – údajně méně turistické destinace. Jenže ouha. Úplně nejlevnější spaní bylo místo na stan na zahradě za 20 Q. Zato u nejpohotovějšího hostelu s nejhezčím výhledem na jezero a západ slunce. Jezero a ptáci na něm nám zajistili zábavu na zbytek dne.
20.3. Vstala jsem v 5 a vyrazila na tajno do chráněné oblasti, abych se vyhnula placení vstupu. Brána jde lehce obejít a situaci jsem si okoukla už večer. S rozbřeskem bylo v pralese pěkně živo a viděla jsem spoustu vřešťanů, hoka a tapíra. Celá naučná stezka měla 7,5 km a na těch jsem si s malými odbočkami vystačila celý den a krom Honzy s Irčou nepotkala vůbec nikoho. K obědu jsem dojedla posledního Mexického tuňáka a toho v zápětí vyzvracela – fakt je už nemůžu ani cítit. Večer jsme se rozhodli jít najíst, neb ostatní na tom byli podobně jako já. Jak Irča řekla, bylo to smutné. Jídlo nebylo spíš nic než moc a chuť všeho všudy žádná – ani jsem netušila, že se dají špagety (50 Q) se sýrem zkazit.
21.3. Sraz jsme měli v 12.30 a tak jsem opět vyrazila na ptáky na jezeře. Já s Majklem jsme odmítli zaplatit dopravu na Tikal a tak jsme to zkusili stopem. Zadařilo se a poměrně 
rychle jsme dojeli k bráně NP. Irča s Honzou nevydrželi a nakonec směnili poměrně nevýhodně svá poslední eura a jeli autobusem. Od hranice parku se už musí dál jen speciálním autobusem (5Q). Na Tikalu jsem si užila dost srandy. Zkoušeli jsme to projít kolem brány bez placení, ale mají tam ochranku jak blázen. Za chvíli mě jedem chlap dojel na motorce a se samopalem v ruce nařídil vrátit se a zaplatit. Zkoušela jsem ještě fintu, že musím zpátky do kempu pro peníze. Chlap mě doprovodil ke kempu a opustil a já si tam jen sedla a čekala co ostatní. Ale správce kempu, je očividně se strážci velmi zadobře a tak jsem tam měla za chvíli chlapa znovu, a že musím zaplatit i za pobyt v kempu i když nechci na pyramidy, jak jsem tvrdila. A že už sama nikam nejdu, že mu mám ukázat peníze a že mě odveze ke kase. Jeho výzbroji se nedalo odolat J a tak jsme vyrazili. Kus za branou jsme se potkali s Irčou a Honzou a ze správce se vyklubal poměrně příjemný průvodce, který nás provedl i na místa kam bychom už nesměli. Jen se často ptal, kde že máme toho 4. A že to musí být nějaký machr, neb ho hledá podobných 30 chlapů na motorkách. Na druhý den jsme si domluvili, že se sejdeme ve 4 ráno a on nás provede na východ slunce a na pumu ještě před otevřením parku.
22.3. Ráno jsme však čekali marně. Ostatní šli spát a Majkl se rozhodl úplně odjet. Já vyčkala do otevíračky a na včerejší vstupenku jsem šla na pyramidy (když si koupáte vstupenku po 16.00 tak platí i druhý den). C
estou jsem setřásla jen několik nabízejících průvodců a na Pyramidu slunce dorazila jen chvilenku po východu slunce. Chvilenku na to mě dostihli dva funící mladíci a tak jsem se přesunula na IV pyramidu, odkud byl výhled ještě fantastičtější. Zbytek dne jsem strávila procházením památek, potkáváním a poznáváním lidí. Část cesty jsem sdílela s Guatemalci, co už 10 let žijí v Montaně. Na poslední pyramidu jsem za deště vylezla s Belgičankou, které se vůbec nelíbila Praha. Pod stříškou pyramidy jsem pak půlhodinu seděla s kluky s Holandska, co měli chleba a já k tomu marmeládu a sýr – takže jsme měli romantický oběd s výhledem do oblak a do dešťových kapek. Největší liják a bouři jsem pak přečkala v budce u vchodu a v kempu si pak uvařila poslední čínskou polívku a kakao. Bylo zase nádherně a sluníčko se snažilo dohnat sílu, kterou mu mraky upřely. Kolem čtvrté jsem tedy vyrazila najít auto, co mě odveze do Floresu. Měla jsem štěstí hned u druhého auta na parkovišti. U cedule Flores jsem zahlídla Majkla fotícího z mostu ptáky a tak jsem se nechala vysadit a ubytovala se taky v hostelu co nám tu zamluvil. Irča s Honzou dorazili pozdě večer autobusem, ale to už jsem prý měla dávno půlnoc.
23.3. Cesta přes hranice byla tentokrát o dost jednodušší, neb nás autobus dovezl přímo k hraniční budce (kde nás tedy neprávem skásli o 40 Q), pak kousek popovezli k řece a za loď na druhý břeh jsme zaplatili „jen“ 35 Q na osobu. Do Palenque jsme po dluhé hádce s taxikářem o cenu dorazili až v půl jedné a nadšeně se vrhli na vynikající a levné mexické jídlo. V 7 večer nám pak jel noční bus do Orizaby a tak jsme zbytek dne nakupovali a chodili po městě.
24.- 26. 4. Prvotřídní autobus byl sice o něco dražší, o to luxusněji jsme se ale vyspala a v 5 ráno při vystupování byla úplně svěží. Snídaní jsem si zkrátili čekání na turistické informace a pak jsem dle rady popojeli do La Perly, Xomutly a dál do Aqua Escondida. Pak kousek stopem a pak pěšo k bodu Paso de León. Dle našich informací zde měla stát osada, dle dřevů tu už 5 let nestojí ani chatrč, ale vyspat ve stanu se tu prý můžeme. Upíchli jsme ho tedy hned před tabuli Národního Parku a vykopali maličkou tůňku v místech napojování trubek ved
oucích vodu do vesnic. Přísun vody byl zajištěn a zásobu jídla jsme měli. Malá túra po okolí nás nadchnula a tak jsme hned ráno druhý den sbalili s Majklem krosny a zahrabali je do jedné z jam na sběr vody. S malým batohem jsme vyrazili „zdolat Orizabu“. Za nedlouho jsem pochopila, že tudy cesta nevede a že nejspíš jdeme z úplně opačné strany a přejít údolí by zabralo celý den. Rozhodli jsme se tedy vystoupat, co to dá. Překonali jsme suťové pole, blížila se druhá odpolední a já zahlídla vytahující se mraky. Po malém odpočinku jsem vyrazila na cestu zpět (klesám velmi pomalu kvůli kolenům) s tím, že Majkl něco ofotí a dožene mě. Otočila jsem se až v polovině suťového pole naštvaná, že Majkla ještě neslyším. Jenže za mnou byla jen mlha a mlha. Mraky se valily ze všech stran a obloha šedla. Začala jsem do mlhy volat, ale nikdo se neozýval. Sestoupala jsem tedy na bezpečnější plošinu a oči si do mlhy málem vykoukala a hlasivky vykřičela. Ve chvíli, kdy jsem zaslechla odpověď, už parádně pršelo a padaly kroupy. Nohy se mi pomalu strachem přestaly klepat, když jsem Majkla konečně zahlídla. Další sestup byl velmi rychlý. 
V jámě na vodu jsme si vyzvedli věci, probíhajíc kolem stanu Irči a Honzy jsme houkli, že jsme oba živi a zalítli do stanu. Tam jsem vyčerpáním ze stresu a běhu okamžitě usnula a probrala se soumrakem. Bylo už po dešti a na Orizaba byla pokryta sněhem. Další ráno jsme si dali rozchod po nejbližším okolí na focení a pozorování ptáků…Odpolední cesta dolů nám trvala asi 2 hodiny a hned u první venice jsme chytli stop-auto veterinářů co jeli očkovat psy. Nabídli nám cestu až do města Orizaby s tím že se občas někde zastaví. Stavěli očkovat asi v 6 vesnicích. Většina veterinářů se ale věnovala nám a na práci zbyl jeden či dva. To jsme pak z auta zahlídli chudáka psa, za ním běžící houf dětí křičících:“un perro falta (ještě jeden)“. Byla to fakt sranda. Všichni psi byli nakonec oočkováni a veterináře jsme naučili plno sprostých slov. Cesta do města se protáhla, ale byli jsme dovezeni až před levný hotel Mirador, vybalili jsme a šli obhlídnout tržnici.
27.4. jsme měli rozdílnou náplň dne. Ostatní chtěli do mlžného lesa Huatasco, který byl ukrutně daleko směrem ze kterého 
jsme přijeli a tak jsem si naplánovala vlastní výlet. Dojela jsem 12 km do NP Río Blanco na začátek turistické stezky ve městě Mendoza a stoupala stále do hor po stezce z kamene. Po 6 hodinách chůze jsem se dobrala nejvyššího bodu národního parku. Na vrcholu se už rozprostíral mžný les a ze skály byl nádherný výhled na Orizabu. Na cestu dolů jsem si zastavila autobus a přesunula se na údajnou lokalitu s léčivou vodou Ojo de Aqua. Léčivá možná byla, ale plná lidí k prasknutí taky. Nicméně jsem příjemně pokecala s vojáky hlídajícími klid a pořádek, koupila jsem si meloun a vycachtala si nohy. Další den jsme se přesunuli do Puebly.
29.4. Byl opět den volna a rozchodu a já si umínila 
navštívit koridu, pohládnout na toreadory a zpěněné býky. Lístky jsem si šla shánět hned ráno, ale na programu bylo jen mírnější soupeření mužů s býčky. Takže žádná krev, ale prachu snad bude dost J. Vrátila jsem se do města do muzea, kde mají jedinečnou vykachlíčkovanou kuchyni a při čekání na průvodce zjistila, že se v tom samém kulturním centru koná Fiesta de Cultura. Ani jsem nemohla uvěřit svému štěstí na dnešní program. Po hodině v muzeu jsem si jen doběhla na trh pro pražené kobylky, co jsem měla od včera zamluvené a pohodlně se usadila na nádvoří kulturního centra a kochala se přehlídkou tanců. Kolem 6 jsem se akorát přesunula za město do toreadorské haly. Prachu bylo při představení opravdu dost, neb úkolem mužů (na koni a bez koní) bylo povalit býčka a svázat ho do kozelce. Parádní představení a suprový den jsem zakončila tacos s pulque na tržišti a mší v kostele před hotelem.
30.4.-2.5. Poslední etapa naší cesty nás zavedla opět do hor. A to snad do těch nejznámějších – pod Popokatepetl 
(ne abys to slovo spletl) a pod jeho ještě nevyslovitelnější sestřičku Iztaccihuatl. Naše cesta vedla přes Cholulu, kde jsme navštívili pyramidu, na jejímž vrcholu stojí kostel. Dál jsme se chtěli přesunout až do Paso del Cortes do horské boudy, ale nějak se nevedlo. Doprava přes malé vesnice je totiž jen po domluvě a tak nezbývala než chodit po vsi a sehnat přímo autobusáka nebo příbuzné aby mu zavolali. Kolem vesnice navíc hořelo a my si tam připadali trochu ohrožováni přírodou i vesničany (snad všemi mírně retardovanými či co). Nakonec se povedlo a my vyrazili za nemístnou sumu do hor – že prý kvůli špatné cestě. Špatné bylo spíš auto. Strašně to v něm bouchalo, cukalo, vrzalo. Občas jelo poslušně do kopce, občas couvalo. Nakonec nás vysvobodil protijedoucí dobrodince, který si nás převzal a za hluboké tmy v pořádku vyložil před informačním centrem. 
V informačním centru jsme přespali, zaplatili vstup do parku a vyzvedli si klíče od další výškové základny (chaty Altzmani), kam jsme to vyšlápli následující den. Další den byl aklimatizační a chodící po okolí. Hledali jsme pásovce a jinou žoužel a snažili se vyhnout pumě. Večer jsme strávili u ohně přípravami na výstup a šli brzo spát. Ráno jsme vstali s rozbřeskem a vyšlápli vzhůru. Strašně mě bolely nohy,ale tohle jsem si nemohla nechat ujít. Pravidelně jsem tedy masírovala zatuhlé lýtko a spolykala nakonec celý brufen. Nakonec jsem přeci jen v půl jedné stanula téměř na samotném vrcholu Iztaccihuatlu. Mezi námi a oficiálním vrcholem byl ledovec a tak jsme si ho jen pohladili, zvěčnili a ve dvě vyrazili na cestu zpět. Do tmy nás čekala pěkná štreka, i když cesta dolů byla krom pár úseků velmi pohodová. Tu noc jsme spali až v základním informačním centru a páni provozovatelé nám zatopili v krbu, ve které jsme uvařili kakao. Ráno „už zbývalo jen počkat“ na nějaký dopravní prostředek (trvalo to skoro 4 hodiny) a nechat se svézt do civilizace. Z Amekameky jsme to natáhli rovnou do Mexico City a ubytovali se v hostelu, kde jsme naši túru po Mexiku započali.
3.5. a 4.5 Byly loučící a nákupní dn
y. Bylo třeba obejít poslední památky (Muzeum Fridy Kahlo, centrum Coyocanu, Iglesia de San Juan Bauista…), nakoupit dárky domů a zabalit. Vše se povedlo a já utratila penízky do úplně poslední pesa a nechala si jen na lístek do metra na letiště.
Domů jsme doletěli šťastně a v pořádku a hned po příjezdu do školy se málem zhroutili pod návalem práce. Ale nic nebylo tak horký, abychom to nepřežili. A nakonec jsem přežila i ty státnice.
