Mexiko - deník II
Čtvrtek 26.2. ráno jsem vyklouzla co nejtišeji 
z pokoje a vyrazila fotit na probouzející se tržiště v Tascu. Po důkladném prozkoumání trhu a trhovců, po pokecu s domorodci a snídani jsem nakoupila i zásoby na další cestu a před desátou jsem se vrátila na pokoj dobalit. Společně jsme vyrazili autobusem do Acapulca (6 hodin, 160 Ps, 1. Třída). Cesta byla úchvatná, vedla pouští s kaktusy, vyprahlými koryty řek a tak mě štvalo, že mi bylo dost nevolno. Po příjezdu do Acapulca jsme bohužel nesehnali další spoj a tak jsme se v tomhle turistickém a zločineckém přístavu rozhodli zůstat do setmění a jet dál nočním autobusem. Vyzískali jsme tedy 8 hodin času, který jsme strávili na jedné nejmín snobské pláži. Střídali jsme se u věcí a šli si projít i město. Já jsem se vydala ke známým útesům ze kterých co hodinu vyzývají muži vodu na smrt a vrhají se ze skály dolů do peřejí. Skákajícím se říká po anglicku „divers“ a vybírá se za koukání na ně nekřesťanské peníze. Jenže pro mě s dalekohledem nebyl problém stát kousek za zábradlím a všechno si prohlídnout i bez placení 
. Se setměním jsem se rychle vracela zpět, neb ve městě opravdu nebylo radno courat sama. Naposledy jsme se vykoupali a pak začalo být nebezpečno i na pláži a tak jsme pobalili a přesunuli se na autobusové nádraží.
27.2. jsme byli ještě za hluboké tmy vysazeni v Jamelitu a s blížícím se rozbřeskem se přiřítilo i první colectivo jedoucí naším směrem na Puerto Escondido. Nicméně řekli jsme jim kam chceme, chlapi nás někde vyhodili a my jim zaplatili 18 Ps. Prý jsme byli na nejlepším místě, odkud se dál jde k Chacahue. Jenže jsme netušila jak je to daleko. Vedle stojící pán nám řekl, že je to 45 minut, taxi chtěl 30 Ps a tak Irča zavelela, že nás chce určitě natáhnout a že to dojdeme, že podle mapy by to nemělo být daleko. Za svítání se šlo krásně, jenže pak slunce najednou začalo pálit, my se ocitli uprostřed plantáží a dle GPS bylo moře v nedohlednu. Po skoro hodině chůze jsme stopli chlapy jedoucí na pole a ti, když se s námi loučili, řekli jen, že je to blíž (NE blízko!) a naše GPS stále neviděla pobřeží. Směle jsme ale vykročili a za chvíli se vesměs ploužili na vyprahlé cestě. Irča za chvíli zavelela, že dál nemůže, že budeme čekat na auto. Nicméně během další půlhodiny nás minula jen 2 jedoucí v protisměru a neshodli se na tom jak je to daleko a zda tam je vůbec krám. Se přetím autem nás potkalo štěstí. Paní s dcerou se nás zželelo (nejspíš Majkla naznačujícího, že potřebujeme vodu a jídlo)., otočily auto, naložily nás i s krosnama na zadní sedačky a dovezly před svůj domek. Tam nám ukázaly, kde jsou záchody, kde studna a se slovy, že se máme chovat jako doma, nás opustily. Připadali jsme si jako v ráji. Z prašné silnice jsme se dostali na pláž, sehnali ubytování na jak dlouho chceme, měli dostatek vody a všeho a to vše za pakatel (5 Ps den). Všude kolem nás tu lítali pelikáni, fregatky … no paráda. Den jsme tedy strávili u vody a s večerem se vrátila naše paní domácí a uvařila nám obrovskou, právě vylovenou, rybu na česneku a garnáty (celkem 280 Ps). Večer nám ukázala pláž, kde se mají rodit želvičky, ale žádné jsme neviděli.
Lagunas de Chacahua je národní park s pobřežními lagunami s mangrovovými porosty, které přitahují mnoho druhů ptáků a krokodýly a želvy. Laguna Manialtepec, 14 km od Puerta Escondida, skýtá útočiště nespočtu druhů ptactva, i dravých. Jsou to hlavně mangrovy, ale na okrajích rostou i tropické květiny a palmy. Nejdůležitější je Playa Principal. Na tuto pláž pak navazují další pláže - Playa Marinero a Playa Zicatela (ráj pro surfaře). Opačným směrem se ve vedlejší zátoce Bahía Puerto Angelico nacházejí další pláže.
28.2. První den u moře jsem přežila ve zdraví sama. Ostatní trpěli spáleninami zad a tak trávili následující dny v houpací síti hospůdky a já se vydala na průzkum okolí. Přelezla jsem skály na pláži, vydala se na plantáže fotit ptáky. Strašně jsem se zakřovila v jakési pichlavé vegetaci s opunciemi a nakonec se vykřovila mezi stádem krav a pasáčkem k němu patřícím jsme byly pozvána na Koko Frío – tedy chlazenou kokosovou šťávu. Za večerního chládku jsem se vrátila do tábora a schytala první dávku štípanců.
Neděle 1.3. byla opravdu líným dnem, jehož celodenní náplní byl výlet do vesnice na krokodýlí farmu a cesta zpět vedla přes několik hospůdek, kde jsme nakonec na další den objednali veslici na výlet do mangrove. Ten se tedy konal v pondělí a nás hned po ránu nesmírně potěšila cena, která byla poloviční oproti motorovému člunu s průvodcem. Jen s pádly to byl problém a my se vydali na cestu s jedním zlomeným a jedním veslem. Ale šlo to a za chvíli jsme dopluli mezi mangrove a kochali se ptáky a pomalu se k nim s loďkou blížili a fotili. Jenže pak přišel polední odpočinek a ten mě málem psychicky odrovnal. Zaparkovali jsme ve stínu, a zatímco ostatní spali, tak jsem čučela na ptáky a s hrůzou pozorovala klesající hladinu. Vody bylo čím dál míň a tak jsem nakonec ostatní násilně probudila a velela odplutí. Jenže to nebylo jen tak. Několikrát jsme vjeli do slepé uličky či uvízli na mělčině. Naštěstí jsme potkali vracející se rybáře a ti nás vevedli. Zastavili jsme tedy ještě na protějším břehu zátoky a okoukli to i tam. 
V úterý 3.3. už se mnou nechtěl nikdo nikam a opět zůstali na páži. Já tedy zkusila „Barcostop“. Po ránu jsem hlídala projíždějící rybáře a ptala se zda mě můžou svézt. Za chvíli jsem byla na druhé straně a vydala se směrem do hor, co jsem viděla na obzoru z našeho majáku. Cesta k nim trvala asi 4 hodiny po pláži a cestou jsem viděla několik želvích hnízd, velkých želv, poraněného pelikána co jsem vymotala z vlasce a plno dalších zvířat. Na úpatí hor jsem si dala oběd a vyrazila nahoru. Nedošla jsem ale daleko, neb to tam ukrutně pálilo a skály byly čím dál strmější. Vrátila jsem se tedy dolů a rozhodla jsem se jít při řece zpět. Po několika kilomterch jsem našla přístav, odkud vyráží loďky do Zapolite, odkud jsme měli v plánu přijet a potkala jsem se tam s několika turisty z Německa. Domů mě čekal pořádný kus cesty a tak jsem se s nimi rozloučila a vyrazila zpět. Cesta byla dost úmorná, a tak jsem byla ráda, 
že mě potkal autobus co jen z přístavu a popovezl mě do vesnice. Navíc jsem od domorodců zjistila, že mi v cestě stojí stádo nebezpečných krav a že bych to stejně neprošla. Krávy jsme minuli, vegetace se zahustila a ubylo kaktusů a já vystoupila, abych se tu ještě koukla na ptáky. Se setměním jsme dorazila na pláž a tentokrát stopla pána, co vezl na druhý břeh nářadí a nevadilo mu převézt i mě. Večer jsem jen padla únavou a stihla zapsat jen deník. Jak jsem doufala, tak byla středa posledním dnem tady. Chacahua je sice úchvatná, ale nejsem člověk, co ho uspokojí písčitá pláž a neb jsem prošla celý možný rádius, tak jsem trávila den povalečstvím. Naučila jsem se spoustu nových slovíček, ptáků…došla nakoupit věci na večeři a uvařila brambory se smaženou cibulkou a rajčatovým salátem.
Fotky z Acapulca - Chacahuy jsou tady
5.3. jsme se ráno sbalili, vše po sobě uklidili a vyrazili sehnat taxi do vesnice. Měli jsme štěstí hned u krámu a za chvíli jsme jeli směrem odkud jsme před týdnem přijeli. Jenže náš taxík píchla tak nás ještě na chvíli zdržela výměna pneumatiky. Sledováním tachometru jsem zjistila, že to bylo 40 km a 45 minut jízdy (a ne pěšky). U hlavní silnice jsme si ani nestihli koupit mango a už tu bylo colectivo do Puerta Escondida (30 Ps). Odtamtud jsme hned pokračovali do Pochutly (30 Ps), kde jsme objevili perfektní tržiště, dali si tacos a nakoupili jídlo na dny následující. Naše další cesta vedla do Mazunte (10 Ps), kde je Centro Mexicano de Tortuga (vstup 22,50 Ps). Tady jezdily místo kolektiv maličký náklaďáky, co vozili lidi na korbě pod střechou, který opět po cestě nabírá a vyhazuje lidi, kde si řeknou. V Mazunte jsme rovnou zamířili do Centro de Tortuga (22,50 Ps). Celé centrum bylo moc pěkně udělané. Chovají tady v obrovských akváriích všech sedm druhů mořských želv, protože na mexických plážích skoro 
všechny kladou vajíčka. Jsou to macci až 2 metry velcí a strašně rychle plavou. Jen někteří vypadají jak v posledním tažení, takže usuzujeme na to, že je to i jakási záchranná stanice. Po zavírací době jsem centrum opustili a vyšlápli si kopec a zůstali do tmy na pláži, kde to byl samý hotel. Ani jsem neměla potřebu lízt do slaný vody a tak jsem jen lítala po pláži s foťákem a podpořila tak drhnutí jeho tlačítek. Večer jsme se uklidila na terasu jedné z hospod a já se pod moskytiérou nádherně vyspala. Majkl říkal něco o štípání a krávách a další nepoužitelný slova, ale moskytiéru měl v krosně. Ráno jsem na pláži objevila i sprchau a tak jsem si přeci jen zaplavala v obrovských vlnách.
náročná, zvlášť pro Irču, a stála nás několik Kinedrilů. Zato výhledy z hor do údolí byly nádherný. Na místě jsme dle Lonely Planet našli hostel za 80 Ps na noc se snídaní kousek od centra a hned vyrazili do centra. Právě se tukonal hudební festival a tak jsme si to pořádně užili a taky se navzájem poztráceli. Já se ale držela Majkla abych nezůstala v kraťasech ve městě sama. Došli jsme k bazilice de la Soledad a pak zůstali na několika scénách. Našli jsem i úžasný krámky a na náměstí si poslechli poslední koncert.7.3. Teprve ráno po umlknutí festivalu jsem poznala pravou tvář Oaxacy. Celý region se totiž vyznačuje vysokou a uznávanou úrovní řemeslné zručnosti. Výrobky ze dřeva, náramky, ručně vyšívané oblečení, úžasné tkané koberce ... Všude k dostání. Místní obyvatelé prý vždy byli také proslulí obchodníci. A to se mi hned po ránu a během následujících dnů potvrdilo nesčetněkrát.
8.3. Nakonec jsme klidně spali až do rána a částečně stopem a částečně pěšky jsme se vrátili na hostel pro ostatní. Naše kroky vedly na autobusák a do Mitly k vodopádům Aqua Hierve. Tedy na místo, kde se vaří voda, vytéká ze skály a tvoří vápenité schodiště. Já s Majklem jsme se i vykoupali v jezírku a prolezli celé okolí. O 3 hodiny později na nás už čekal taxi a my se museli z nádhery přesunout zpět do města. Tady jsme ale měli další 2 hoďky času a zjistili jsme, kde jsou úchvatný trhy. Sahnala jsem tam spoustu specialit. Třeba chipolites – smažené kobylky, mezcal a pulque – 2 nápoje 
z agáve. Majkl si koupil sombrero, aby ho zas prodal zpátky. Zato další noční cesta byla příšerná. 2. Třída, pořás to stálo a lidi se střídali a tlačili se. V 5 ráno jsme zničeni vystoupili v Tuxtle, posnídali a našli colectivo do Chiapas del Corso. Kousek od náměstí jsme našli posadu Lenin za 200 pro všechny. Trochu jsme se prospali a pak jsme vyrazili k loďce do kaňonu Sumidero na řece Río Grialva (120 Ps). Výlet trval 2,5 hodiny a bylo to úchvatný. Skály přes kilometr vysoké a cestou zpět jsme viděli i krokodýla s leguánem. Pozdní oběd se mi moc nevyvedl. Dala jsem si chicharrones – no fuj hnus, vůbec jsem to nezvládla dojíst. Pak jsme zamířili do muzea a do kláštera, kde jsme jako největší atrakci měli hejno netopýrů a pak před muzeem.
kam by se dalo jít, ale nic pěšky v dosahu jsem nesehnala a tak jsme zamířili jen tak nazdařbůh do „lesa“ kolem pyramid za městem. Za chvíli jsme narazili na říčku a vydali se po proudu dolů. Viděli jsme spoustu ptáků a motýlů, bazilišky a mývala. Později odpoledne jsme to vzali přes jakési plantáže s podivným ovocem a zjistili, že na konci je vysoký plot, který jsme ale umě překonali a nikoho tím ani nepobouřili. Na náměstí jsme náš výlet zakončili quesadillos – pšeničnými plackami plněnými sýrem a masovou drtí a koktejlem z ovoce. (vůbec nejlepší jídlo v celém Mexiku – přímo na náměstí u tlusté paní).
Středu 11.3. jsme strávili v Tuxtle v ZOO. Rozhodně jeden z nejlepších zážitků a údajně nejlepší ZOO. Zahrada se specializuje na místní (Chiapaskou) zvířenu a tak jsme toho spoustu nafotili a naučili se. V ZOO jsme byli celý den a potkali tam 7 čechů. Ještě večer jsme se přesunuli do San Christóbalu a uchozeni po celém dni jsme zapadli hned do první levné (60 Ps) posady asi 200 metrů od autobusáku OCC.
12.3. jsme si ráno dodělala ptačí deník a pak vyrazila s Majklem do města ulovit pár fotek lidí.
. Později jsem našla i vytoužené Muzea de farmacia Maya (muzeum mayského léčitelství). Viděla jsem tam obřad s obětováník kohouta nad rodičkou, rituály při pohřbu atd. Byla to paráda, i když je muzeum poměrně malé. Podvečer jsme opět trávila focením na tržišti a potkala tam i ostatní a nakoupila tam spoustu dárků.
Fotky ze San Christobalu de las Casas
13.3. jsem ráno úspěšně sehnala vodu a mohla probudit ostatní k výletu do mlžého lesa. Byla to docela sranda, neb přijít do informací s tím, že netuším, jak se řekne mlžný les a nakonec se úspěšně domluvit, se mi zpočátku zdálo skoro nemožný. Rezervace se nachází asi 8 km cesty směrem na Chomutlu a opravdu stojí za návštěvu. Byli jsme uchváceni stromy i epifyty. 
Zvířata byla obzvlášť parádní, i když jsme zdaleka neviděli všechno, co bylo v průvodci. Odpoledne jsme popojeli dalších 5 km do Chomutly – prý do původní indiánské vesnice. Ale vůbec to nebylo to, co jsme čekali. Všude samý turista, vesničani už čekali, co koupíme, a do kostela se musel platit vstup. Přesto jsem se usadila na návsi a lidi jen pozorovala a za chvíli zjistila, že o mě začínají ztrácet zájem a dokonce jsem i udělala pár fotek, přestože se to vůbec nesmí na celém území obce. Pak jsem dostala chuť i na smlouvání a koupila tam několik sošek, šál a pončo (50 Ps). Po návratu do města mé nakupování pokračovalo a já záhy zjistila, jak se můj batoh začíná plnit. Noc jsme strávili s nějakými bezdomovci, co jsme se s nimi ráno seznámila já a Majkl nezávisle odpoledne. Popili jsme s nimi whisky a pobavili se o životě ve světě. Vesměs šlo o bývalé vojáky a tak bylo o čem a jak mluvit.
Fotky z Huitasca - mlžnného lesa
Měli jsme ale štěstí a dle rad jsme se nenechali zastavit strážci a odlovit prodavači, ale stoupali jsme přímo vzhůru až téměř ke konci vodopádů, kde je po levé straně vesnice. Tam jsme se jednoduše zkusili poptat po místě na spaní a sehnali místnost v chýši se zámkem a světlem (25 Ps). Bylo to parádní, lidi moc milí a tak jsme se jen převlíkli a vyrazili si zaturističit. Já jsem nenápadně proklouzla i za další kontrolu a přimísila se v další vesnici mezi lidi, se kterými jsem pokecala a oni mi ukázali cestu k počátku řeky a ukázali mi, jak tryská ze skály. Cestlou zpátky mě odlovil hlídač, ale nedělal problémy, když jsem mu vyprávěla, jak tam hledám ptáky. Nicméně jsem přeci jen zónu musela vyklidit, protože se domorodci chystali ke koupání a několik jich bylo už v řece a prý nechtějí být rušeni. Moc se mi líbilo, že se tam koupou všichni dohromady a vůbec je to celé veselejší než na Papue. Hned u vodopádů jsem narazila na hippies, co jsem s nimi mluvila v autobuse a zbytek dne strávila s nimi u kytary a na procházce lesem na místech kam se moc nechodí. Večer jsme našim ubytovatelům ukázali zázrak v podobě lihových vařičů J a rozdělili se s nimi o čínské polívky. V přátelském rozhovoru jsem si s jedním mladíkem na ráno domluvila výlet na zakázaná místa a šla spát, abych ráno vstala.
vším dělala duhu. Vápenec pod nohama chroupal a všude v tom vlhku kvetly na stromech orchideje. Zpátky jsem klučinu popoháněla, neb jsme museli včas odjet, ale ukázalo se, že zbytečně, neb jsem na sraz přišla jen já a Majkl a na Honzu s Irčou jsme čekali přes 2 hodiny. Ranní dojem mi to trochu zkazilo, ale naštěstí už ustoupila bolest hlavy. A obzvlášť blbě jsem se cítila vůči mému průvodci, který mě několikrát potkal a divil se, co že jsem tak chvátala a pořád tam sedím. Nakonec jsme se přeci jen posunuli k vodopádům Misolha (30 minut cesty). Já jsem se tam usadila pod vodopád, zakusila sílu dopadající vody a pak jen schnula na sluníčku a pozorovala okolní lidi. Naše další kroky vedly do Palenque, kde jsme nakoupili v Super Che zásoby na další týden a obtěžkáni se přesunuli do kempu, který jsme našli dle Lonely Planet. Byla už hluboká tma, ale přesto jsme zkusili i statek stojící naproti kempu a byli úspěšní. Měli jsme ubytování na zahradě za 20 Ps. Hlava nedávala pokoj a tak jsem hned zalezla do moskytiéry a usnula. 16.3. Ráno mě probudil kůň chroustající vedle mě trávu a farmář krmící ovce. Šla jsem s ním okouknout polnosti a nafotit pár ptáků. S hrůzou jsem zjistila, že krávy co 
bučely celou noc nebyly krávy ale vřešťani. Když vstali ostatní, tak jsme zjistili, že Majklovi ukradli nabíječku ti lidi se kterými večer pil a tak se vydal do města shánět novou. My ostatní jsme došli 3 km na pyramidy a čestně zaplatili vstup (50 Ps). Palenque má úžasnou atmosféru a přes poměrně dost lidí jsem tu našla místa, kde jsem baly úplně sama. Nakonec jsem se potkala s Australankou co jí znám z hostelu z Mexico City a na jedné z pyramid jsem se málem 
opily pulque na jedné z pyramid. Ve skupině pyramid I a II jsem objevila netopýry, pak vřešťany a chápany. Moje celodenní čučení do korun stromů ylo završeno a odměněno tukanem a nádherným barevným trogonem. Večer už byl Majkl zpátky, nepořídil a navíc zjistil, že i do parku se platí vstup a my ho neplatili jen proto, že jsme jeli tak pozdě. Uvařila jsem nám tedy špagety s tuňákem a od majitele farmy jsme koupili vynikající melouny. V noci mě překvapil déšť, který mě vyhnal pod střechu.
17.3. jsme se vydali na pyramidy už všichni a bez placení lesem (dá se to prolézt asi na půli vzdálenosti mezi východem a vchodem). Prošli jsme kolem chrámu jaguára a asi 3 hodiny dál do kopce. Cestou jsme narazili na studenty, co tam sledovali opice a posvačili s nimi. Před zavíračkou jsme se vrátili k pyramidám, aby si je prošel i Majkl a pak jsme se normálně vchodem dostali zpátky na silnici. Večer jsem dělala velké mytí a praní a opět začalo pršet. Za ukrutného deště jsme přeběhli do kempu naproti, kde hrála hudba a kde jsem poseděli s partičkou Čechů ze Zlína při koktejlu či pivu. Bylo to příjemné rozloučení s Mexikem a zítra nás čeká přesun do Guatemaly.
