Naše velké Mexické dobrodružství se započalo v Plzni na nádraží, dalším přesunem autobusem do Mnichova a skoro nekonečným 16 hodin dlouhým čekáním na letišti. Naštěstí jsme byli informováni mými rodiči, co tam nedávno čekali podobně dlouho. Našli jsme si klidné místo ke spaní a chvíle volna trávili studiem španělských číslovek, ptáků a zvířat, která určitě uvidíme. Namrzlé letadlo a další 2 hoďky zpoždění nás už nemohly rozhodit a po 17 hodinách letu jsme nakonec 18.2. večer přistáli v Mexico City. Na pověstném letištním semaforu nám oběma padla zelená, čímž jsme se vyhnuli důkladné kontrole svých batohů. S nadšením jsme nastoupili do proslaveného metra (11 linek a 207,6 km a lístek za 2 P) a dovezli se k našemu Coyote hostelu (74 Ps).

Ciudad de México leží ve vnitrozemí, vysoko v horách (2000 m n. m.) a je největším městem v zemi. Informace o počtu obyvatel hlavního města nejsou zcela přesné a pohybují se mezi 8,9 miliony po 25 milionů s přímestskými čtvrťmi. MC patří mezi města s největšími sociálními rozdíly mezi obyvateli jednotlivých čtvrtí. Ve východní části města se lidé potýkají s chudobou, nezaměstnaností a nedostatkem jídla a pitné vody. Mezi největší chudinské čtvrtě patří například Nezahualcóyotl (1,5 mil. obyv.). Západní část je rájem boháčů, oplývající blahobytem. Ciudad de México jako jedno z největších měst na světě trpí stejnými problémy jako jiná světová velkoměsta, byť díky nižší životní úrovni jeho obyvatel do jisté míry zvětšenými. Hlavním problémem je znečištění vzduchu a vody, nedostatek pitné vody, chudoba.

19.2. Druhý den ráno jsme vyrazili s hrozným nadšením do města. Už v parku jsme narazili na úžasné veverky a odtrhnout kluky od jejich fotografování bylo skoro nemožný. Nakonec jsme se přeci jen do centra dostali a hned okusili mexickou stravu u jednoho stánku s tacos. Tacos, což jsou opečené kousky hovězího nebo kousky z vařené vepřové hlavy zabalené společně s petrželkou do tortilly, kukuřičné placky. Zelenou (pálivou) nebo červenou (hodně pálivou) salsu jsme si přidali z mističek sami podle chuti. Zatímco hovězí tacos jsou výborné, u vepřových už to chce velkou touhu po poznání, protože zapáchají jako … no, strašně. Centrum města se jmenuje Plaza de la Constitución (nebo jednoduše El Zócalo). Prvně jsme od metra zamířili do největší katedrály na světě Catedral Metropolitana. Katedrála je kvůli měkkému podloží silně nakloněna a prošpikována ocelovými lany a výztužemi. Hned za jejím rohem jsme se kochli prvními archeologickými objekty. Nedaleko se totiž nachází Templo Mayor – původní sídlo Aztéků v původním městě Tchenochtitlán, které se rozkládalo na ostrově uprostřed jezera na kterém dnes stojí Mexico City. Další naše kroky vedly do Palacio Nacional (sídlo prezidenta republiky) kam jsme se šli podívat na fresky (tzv. murales) Diega Rivery, které tu na zdech dokumentují významné události i kulturu Mexika. V ulicích nás zaujala mračna „zelených brouků“ - typických uniformních zelenobílých taxíků VW Brouk. K večeru jsme se vydali po hlavní třídě k několika pěkným ale méně významným domům a k Torre Latinoamericana.  Torre Latinoamericana je nestarším mrakodrapem v zemi a měří 182 metrů.

Z jeho vrcholu jsme se s Majklem pokusili dohlídnout až na samý konec města. Ale to je snad nemožné i bez silné vrstvy smohu, která dnes nad městem panovala. Putování centem jsme zakončili u Bellas Artes a přilehlém parku. Cestou domů jsme se v metru setkali s rozdělováním vagónů na ty co jsou určeny pro muže a pro ženy. Na hostelu jsme pak ochutnali první pivo a strávili příjemný večer s Maxem z Austrálie a jeho novou kamarádkou z Nového Zélandu.

20.2. Dnes máme na programu prohlídku Muzea antropologie (51 Ps). Po včerejších prohlídkách při vsupu do jakékoliv budovy jsme už vycvičeni a ještě před vstupem jsme se chtěli najíst a napít. Placku co si kluci ale koupili je opravdu nejedlá a smrdí. Náladu nám ale zvedli voladores (Danza de los Voladores de Papantla) a my jsem se nakonec v pohodě do muzea dostali. Na projití je opravdu třeba celého dne. Mě se nejvíc líbily venkovní expozice v zahradě, ale i ty vnitční byly úchvatný a člověk si alespoň udělal jano v tom kdy a které kmeny kde byly a které pyramidy jsou z které doby.

Danza de los Voladores de Papantla  je rituální tanec pocházející z Veracruz od Totonackých a Olmeckých indiánů. Pět mužů při něm představuje 5 elementů země, vyšplhají nahoru po vysokém sloupu a chvíli zůstanou nahoře. Po chvíli hraní na flétnu a bubnování 4 z nich seskočí dolů (uvázáni za jednu nohu lanem) a pomalu se v otáčkách snáší k zemi. Zbylý stojí stále na vrchu a hraje na flétnu a tančí. Muži se snáší dolů ve 13 otáčkách, což celkem symbolizuje 52 týdnů roku.

Večer jsme se ještě cestou domů pokusili najít supermarket a nakoupit něco na vaření. Připadali jsme si nepatřičně a na cestu k němu se ptali hned několika lidí, kteří na nás nechápavě koukali, co chceme. Nakonec se zadařilo a v cestě k němu nám scházelo jen přeběhnutí několika mnohoproudých silnic.

21.2. Dnešek přinesl nádherné počasí a návštěvu Teotihuacánu, slavných pyramid hodinu cesty (25 Ps) od Ciudad de México. Když jsme projížděli Mexikem ven, divili jsme se, jak je toto největší město světa (25 mil. ob.) překvapivě úpravné, se spoustou zeleně a celkem bez dopravních kolapsů. Souvislá zástavba pak plynule přešla v chudinské čtvrtě, které už tak úpravně nevypadaly. Šedivé domky se šplhaly, kam jen to spád dovolil, po svazích vyhaslých sopeček vyrůstajících ze dna mexického údolí. Přibylo i odpadků a ruchu. Už tady jsme vzdali jakoukoliv budoucí snahu o půjčení auta. Nikdo z nás si netroufl na zvládnutí provozu bez jakýchkoliv pravidel (alespoň jak se nám zdálo). Na Teotihuacánu jsme byli nejdřív fascinováni prvními kaktusy a pouštními druhy a po chvíli chůze i obrovitostí pyramid – na kterých lidi vypadali jako mravenci. A to jsme se ani nedostali k těm největším před tím, než se přehnala první sprška, kterou jsme přečkali v informacích. Potom se na nás ale usmálo štěstí, déšť odehnal většinu turistů a my zůstali na pyramidách skoro sami a navíc bez prachu a hicu.

Fotky z muzea - Teotihuacánu jsou tady

 22.-23.2. Jsme definitivně opustili Mexico City a vydali se do Zitacuara a dál přes něj do El Chorrito. Odtud jsme měli dál pokračovat do Macheros, ale nic nám nejelo a tak jsme se ne chvíli usadili na náměstíčku. Po chvíli nás oslovil pán a nabídl nám odvoz svým jeepem. Ještě nevědomky jsme přijali a po 7 km a příjemném pokecu byli vysazeni přímo před branou Machenta. Jenže tu se pán ozval, a že prý chce 200 US$. Po první slušné větě a mém překladu ostatním jsme se vzdala slova a Majk a Irča mu jasně vysvětlili, že IMPOSIBLE, UNADEQUATE, NO a NO, 40 pesos MAXIMUM. Pán se nezdál být potěšen a snad se jich i ulekl, zkoušel to ukecat na 40 US$, ale neobstál. Irča a Majkl rudli, pán sklopil oči, sbalil peníze a odjel. Chvilku na to nás hned oslovili další chlapi, a že je na motýly pozdě a že musíme jít s nimi. Byli jsme obezřetní, ale bylo to v pohodě a v nabízeném kempu jsme byli sami a zaplatit jsme mohli jen kolik jsme chtěli. Večer jsme se ještě vydali sami do lesa za vidinou kolibříků a dalšího ptactva. Všechno se nám splnilo, se setměním jsme se vrátili, co nás ale překvapilo, bylo ukrutná večerní zima. Tak hrozná, že jsme odmítli spát venku a dostali se do jedné ze stájí. Nabalili jsme na sebe všechno oblečení co jen šlo a ulehli. Nespala jsem celou noc. Ráno jsem zimou radši začala chodit, ale moc to nepomáhalo. Ale jen co vyšlo sluníčko, tak jsme roztáli a už se těšili na motýly. Průvodce pro nás přišel akorát po snídani a po vypořádání peněz (35 Ps na osobu za vstup a 150 průvodce) jsme vyrazili na cestu. Kopec, který jsme museli překonat, nás maličko zarazil (čekali jsme motýly kousek za rohem)a pilně jsme šlapali až do sedla a pak ještě výš přes les. V té době už jsme byli maličko upečení a spálení od sluníčka. Jak slunce postupně ohřívalo vzduch, motýli (kteří na stromech vypadali spíše jako lišejník) se začali probouzet a hrozny zoranžověly tím, jak motýli rozevírali křídla. Brzo už jich tisíce nesměle poletovaly lesem. Motýli se zde na jaře spáří a pak odletí na sever do USA a Kanady, kde nakladou vajíčka a zemřou. Motýli byli ale úžasní, ani jsme nečekala, že jich bude tolik a tak jsme je pozorovali jak slétávají do údolí za vodou. Strávili jsme v horách několik hodin a pak seběhli jinou cestou dolů, bez průvodce by jsme byli ztraceni hned za rohem J. Po zabalení jsme vyrazili zpět pěšky, ale někde jsme asi špatně odbočili a chytli stopa a dojeli do Zitacuara nějakou jinou cestou. Naše další cesta vedla přes Tolucu do Tenancinga, kam jsme přijeli v noci a přespali v šatnách na fotbalovým hřišti.

24.2. Jsme se vykradli ze šaten a hned našli kolektivo do Malinalca. Na trhu jsme posnídali nám nový ale později velmi oblíbený nápoj – rýži rozvařenou v mlíce se skořicí. Naším cílem ale byl klášter vytesaný vysoko v horách, kam jsme se vydrapali i s krosnami. U vstupu na nás byli velmi hodní, neplatili jsme vstup a konečně se zbavili zátěže a dalších pár stovek vyběhli lehce, zastavováni na řeč dělníky co schody opravovali (takže nás cesta stála skoro hodinu časuJ). Z kláštera byl nádherný výhled do okolí a všude kolem kvetla spousta stromů. Náš další přesun, ale už nebyl tak úspěšný (a nebo jo?). Chtěli jsme jet ke Grutas de Cacahumielpa, ale řidič nás neupozornil a my skončili až v Tascu. Naštěstí jsme našli levné ubytování (300 P pro všechny) a vydali se obhlídnout město. Město stojící na úpatí hory se vypínalo skoro až do nebes a pohled na kostely na vrcholu byl úchvatný. Jen dojití na náměstí nás malinko zmohlo a schody jsem za chvíli přestala počítat. Na náměstí jsme zjisti, že se bude konat jakási fiesta a tak jsme čekali, co to bude. Nahoře u kostela jsme našli něco jako maškarní – lidi tancující v maskách. U katedrály měly oslavy jiný duch a byly mnohem divočejší. Lidé byli opět v maskách, ale honili jakéhosi jaguára a ten je švihal lanem a pak zase honil on je. Role se různě střídaly a vůbec jsem to asi moc nepochopila. Za tmy pak přišel na čadu běh se zapáleným býčkem. Mladíci si do rukou vzali maketu býka z proutí pokrytou rachejtlemi a prskavkami. Vedoucí mu ji zapálil a kola a části býka se ohněm roztočili a prskali běžícímu nad hlavou. Vyvrcholením noci byl obrovský ohňostroj – opět na konstrukci-tvořící různé obrazce. V tu dobu jsme už byli pokryti popílkem a dusili se kouřem.