Ve čtvrtek nás čekala exkurze do národního parku "Váté písky". Moc jsem se na to těšila, neb pan prof. Fanta o nich moc pěkně vyprávěl. A nebyla jsem zklamaná. Krajina vypadá jako něco mazi rašeliništěm, vřesovištěm, saharou a borovicovým lesem. Jen ten písek nedělal čočkám moc dobře. A právě tady jsem taky přišla k prvním mokrým ponožkám...ano měla jsem potřebu přejít rašeliniště, abych se koukla na rosnatky a "docks". Spolu s Davidem jsme se tedy vydali přímo přes...a ostatní se začínali bavit. Ostrůvky vřesu, zpočátku pevně ukotvené, se sem tam začínaly potápět, sem tam chyběly a po půl hodině jsme zjistili, že dál to bez plavání nepůjde. Cesta zpět byla o dost náročnější, na stezku jsme se dopotáceli s kalhotama mokrýma do půl lýtek. Profesor se smál....autobusák už míň.
Večer jsem tak tak stihla něco pojíst a už jsem pádila na párty. Bylo to moc fajn, kdo mněl pozvánku ten dostal vstup a 5 žetonů na pití zdarma. Seznámila jsem se se spoooustou lidí, národností... už mi chybí jen ten eskymák. Z párty jsme se posunuli o 2 patra výš na diskotéku a nakonec jsem odcházela ve 3 ráno. Vzhledem k dopoledním praktiků nemělo ani cenu jít spát a tak ještě spočetla nějakou tu sýkoru a vyrazila do školy. Do 5 jsem to přetrpěla a pak rovnou padla do postele. Zítra ráno mě čeká výlet....
Do pedálů jsem šlápla v 8 ráno směr Utrecht, pak jsem se stočila na Buren a (už mě maličko začíná bolet zadek) a pak Tiel. Tady mně na pláži opět potkalo mokro..jó, to kyž jsem se fotila a vlna mi zezadu šplouchla na nohy. Crčelo mi to z bot při každém šlápnutí, zadek bolel čím dál víc a já se nějak ztratila. Sklánějící se slunce dávalo tušit pokročilejší odpoledne a já netušila do kdy tak v sobotu jezdí přívozy. Šlápla jsem do toho, ukrajovala jeden kilometr za druhým a na poslední přívoz nastupovala v půl sedmé., pak už to bylo jen 6 km a můj zadek toužil po odpočinku....nevím, jak někdo může spojovat Old Dutch a pohodlnost, ale pravda...má své kouzlo.
V neděli pršelo a pršelo, svalila jsem se na balkon držela siestu, četla a studovala. Večer jsem ale přeci jen vyrazila protáhnout tělo. Běžím si, klušu k přístavu a tu ... pěkný mladík mě dohání, nasadím tempo..jenže nějak nestačím s dechem ... kam jen uniknout aby nepoznal že nemůžu?? V pravo vidím poldr a vstup na pastvu, "ladně překonám" vrátka a ....kluk se za mnou otáčí ... za chvíli zjišťuju proč. Po tom dešti se celý poldr změnil v mokřad...zase mám boty turch. Nepřestává však v běhu (musím vypadat děsně tvrdě) a zastavuju až na molu. Ještě stihnu západ slunce, pár kachen a hus a zas mám jeden týden za sebou.