Texel - mé dny jsou sečteny
V pátek (16.5) jsem dodělala moji poslední zkoušku. Musím říct, že z téhle jsem měla pocit ze všech nejlepší, ale opět si budu muset na výsledek nějaký ten čásek počkat. Zabaleno jsem měla už od rána a tak jsem hned po obědě vyšlápla a už ve 13.30 stála na silnici na stopa do Apedoornu. Trochu poprchávalo, ale stop se mi vedl a do večera jsem projela Apedoorn a Zwolle. Pak jsem ale udělala chybu, když jsem zvažovala návštěvu Meppel a nechala se ukecat, že je to krásné město. 
Nic tam nebylo a zasekala jsem se na 3 hodiny, neb jsem se nemohla doplahočit na vhodný nájezd. Nakonec mi pomohla paní ,co prý v minulosti taky hodně stopovala, neb se jí pořád někde rozsypávalo auto. Z místa kam mě odvezla už to šlo hopem ale déšť pořád zesiloval. Pán který mě svezl byl skoro němý po operaci hrtanu, naštěstí s ním jela jeho mlaďoučká přítelkyně a tak mi jeho znakovou řeč překládala. Nechápu jak může být někdo němý tak ukecaný J. Bohužel se mi povedlo v jejich autě nechat desky s mapami a všemi papíry. Do Emmenu jsem dojela tedy pozdě, akorát tak na koupení nové mapy a bloku a nalezení něčeho na spaní. Podle Googlu tu měly být jakési zahrádkářské kolonie a mě se tam opravdu povedlo najít jednu opuštěnou chatičku s luxusní terasou.
Ukrutný liják mě probudil ve 4.30. Pršelo i o 3 hodiny později a tak jsem se nakonec rozhodla přeci jen vyrazit. Naneštěstí se k dešti přidaly i zácpy a tak posun do Assen a do Groningenu byl znatelně pomalejší. K tomu i můj deštník přestal fungovat (když to paní v prvním autě 
viděla tak mi dala svůj vlastní) a zdálo se mi že lidi staví jen aby se si s někým v autě popovídali. Z Assenu do Groningenu mě ale svezl velmi příjemný řidič kamiónu z Rumunska. Protože ale bylo ještě pořád brzo a pomalu přestávalo pršet, tak jsem se rozhodla, že se s ním svezu až do Wischontenu a udělám si tam malou túru kolem jezer. Prošla jsem Ekamp, Oostwold a tam jsem již velmi v pohodě chytla stop zpět do Groningenu. Svezli mě lidi co jeli na den otevřených do věznice v Groningenu. Na místě jsem zjistila, že se ve městě koná pouť. Trochu nepříjemné pro člověka co se těší na úžasnou architekturu a plánuje se slušněji vyspat. V 9 jsem vzdala obcházení hostelů a hotelů a zamířila opět za město. Tentokrát jsem zase nešla daleko. V severní části města měl jsem našla otevřený vojenský objekt přímo s výhledem na větrný mlýn Noorderhoogerburg. Zapadla jsem právě v 10.30 a byl nejvyšší čas připravit spaní.
Slunce a ptáci mě probudili ve 
Město bylo úplně mrtvé, nikde ani človíčka. Až po 
a navíc měla čas a tak jsem obdržela perfektní přednášku o tamní architektuře a událostech. Harlingen byl ale opravdu nádherným městem (3. příčka). Na pláži jsem si tu velmi pozdně poobědvala tradiční půl makrely a ve 4 stála s cedulí Den Helder…NIC…Den Oever….NIC. Po půl hodině dost silného provozu mi zastavil pán jedoucí do Zurichu…křižovatky které jsem se bála a vytiskla si mapu pro případ, že tu zkysnu – to bych ji ale nesměla ztratit. Přesto jsem to riskla, pána velmi dobře navedla podle paměti na vhodný nájezd..ale tu mě čekala zrada…byl rozkopaný. Potřebovala jsem co nejrychleji vypadnout a tak se upíchla přímo před ceduli s omezením rychlosti a doufala. Hned 2. auto zastavilo a já byla zachráněna. Navíc jsem zjistila že jedou nejen přes most, ale až na Texel – paráda. Do dalšího přívozu jsme měli hodinu a tak mi navrhli výlet po Den Helder. Pán byl rybář a tak mě neminula ani přednáška o rybářských lodích (později jsem velmi využila). Na lodi mě pozvali na kafe a očividně si chtěli povídat. Pak už mi zbývalo jen zavolat Johnovi a čekat až mě někdo v přístavu vyzvedne. Moje bydlení bylo úchvatné, takhle moderní výzkumné centrum jsem ještě neviděla. Nicméně jsem si do svého pokoje hodila jen věci a jela s profesory do laboratoře a do přístavu připravit věci na praktika. Později dorazil i Rudi a pozval nás na večeři – kde jsem si dala omeletu a rajčaty a kozím sýrem (místní specialitu). Moc jsme se pobavili když se mě Rudi ptal na medvědy na Šumavě a já mu začala dávat přednášku o tmavém pivu J - chybička se někdy vloudí. Pak už jsem si jen užila sprchy a postele.
V pondělí dorazil zbytek studentstva a 
vrhli jsme se do programu. Byla to paráda. Ve skupině jsem byla s Vivian (Itálie), Thierry (Francie), Thirza (Hoalndsko) a Irene (Španělsko), ale musím říct že nejlepší kamarádkou mi byla Clara z Německa. Byli jsme všichni nadšenci (v naší skupině) a tak když jsme měli jet 2. den někam pro vzorek vody, tak jsme šli samozřejmě do extrému a jeli kolmo 3 hodiny k jezírku pod severním majákem. Jeden den nám zbyl i čas a tak jsme vyrazili do EcoMare – mořského muzea. Většinu času jsme se plácali v bahně, písku, pokusovali s potvorami z moře vytaženýma. Zvýšili predační tlak na ústřice a pojídali je kde jsme je našli. Po celou dobu se o nás staral catering service, takže jsme si užívali parádní holandské kuchyně – věc v u nás na škole nevídaná.
Ve středu jsme dokončili vše co se dalo a v poledne se rozloučili s ostrovem i s kamarády. Musím říct že jsem to ořvala jak to kráva - naposledy jsem tahle bulela při odjezdu z mého posledního Hnačova před 3 lety (fíha to to letí). A sotva mě to přešlo, tak přišel John a obejmuv mě se ptal kdy že přijedu zpátky na nějaký kurz, že by o někoho jako jsem jí nerad přišel. Ještě že jsem se rozhodla jet domů stopem a nemusela jsem s ostatními vlakem, jinak bych snad probrečela půl cesty. Takhle jsem musela hned po doplutí vyrazit a zkusit štěstí. Chtěla jsem ještě vidět 3 města, která se mi zatím vyhýbala a tak to zkusila s cedulí Hoorn. Za 3 minuty mi zastavil motorkář na nádherným Halley a že má i helmu a brýle a ani krosna není problém. Nakonec jsme se dohodli že i on je na dovolený, rád by něco viděl a nakonec mě hodí až do Utrechtu – paráda (i když mnou maličko cloumal adrenalin – bude to moje první jízda na motorce). Vybalila jsem půl krosny do jeho „bedýnek“ na motorce, zbytek přidělala navrch a už jsme jeli. Byla to nádhera. Vždycky jsem si myslela že se budu na motorce bát a že to musí děsně foukat, ale nic. Jeli jsme i
