Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s rozbřeskem slunce, za chvíli už házela krosnu na záda a šlapala svoje první kilometry k výpadovce na dálnici. První stop do Amersfoortu jsem chytla snadno a za chvíli jsem stála v centru města. Vzhledem k tomu že ve městě není co vidět a už jsem tu byla tak jsem zašla do (tentokrát otevřeného) válečného muzea.

Trasa Eidam -Gouda

        stopem

Přesto jsem vše stihla rychle a už kolem desáté byla v Naarden. Měla jsem čas a tak jsem si protáhla nohy procházkou po pláži a okolních mokřinách. Další můj stop směřoval do Amsterdamu. Dnes se mi město představilo v jiném obraze, než za deště a sněhu minule. Nechala jsem se tedy strhnout davem a opět zašla do města. V dobrém rozmaru jsem s nakonec nechala ukecat jedním mladíkem k projížďce na lodi po Amstredamských kanálech. Přišlo mě to jen na 5 eur i s anglickým výkladem. Abych neměla vody málo, tak jsem nasedla na místní městskou loď a nechala se převézt na druhou stranu kanálu a blíž k výpadovce na sever. Odtud to bylo už jen pár stovek metrů k „lift pointu“. Zastavilo mi hned první auto co čekalo na semaforech. Navíc jsem měla obrovské štěstí. Pán byl sýrař přímo z Eidamu a měl malé muzeum na náměstí. Jeho krámek, muzeum i žena…vše bylo moc krásné a stylové.Už cestou v autě jsem dostala výklad o sýru, v muzeu jsem si to mohla prohlídnout a při loučení jsem ještě dostala kus sýra na cestu. Prohlídla jsem tedy zbytek městečka, před šestou ještě sehnala vodu a vydala se na poslední dnešní stop do Hoornu. Tam měl být kemp, kde jsem chtěla spát. Kemp byl, ale 34 eur za noc v karavanu mi přišlo dost a tak jsem se rozhodla zkusit najít něco v okolí. Dnes v noci má pršet, takže ani nápad že bych spala někde bez střechy. Ale měla jsem štěstí, asi po kilometru chůze jsem narazila na několik koňských stájí. Jedna z nich, očividně už nepoužívaná a sloužící jako sklad slámy měla dostatečně dobrou střechu a bude ideálním místem na spaní.

Spala jsem krásně celou noc, jen nad ránem mě vzbudila kočka a ptáci, a tak jsem to vzala oklikou po pláži do města. Najít místo na stop nebyla sranda. Podél silnice nebyl odstavný pruh a tak jsem musela šlapat mokrou trávou po poli asi 3 km k nejbližší zastávce (při silnici se tu nesmí chodit). Zato mi zastavilo hned 3. auto a tak jsem v půl osmé už stála v Alkmaaru na náměstí. Ještě v klidu jsem posnídala a pak začali přicházet turisti. Za chvíli jsem měla pocit, že si tu dala sraz snad polovina čechů a lidí stále přibývalo. Odběhla jsem si tedy odložit krosnu k jednomu českému autobusákovi a protlačila se davem zpět dopředu. Trh měl začít v 10 a během půl hodiny co jsem tam čekala se mi pomalu povedlo posunou až k zábradlí a měla jsem tedy luxusní výhled. V 11 jsem usoudila, že už jsem viděla dost (a bude to pořád stejné) a přenechala místo dalším lidem. Prodrala jsem se pro krosnu a vydala se najít slavné poffertjes – pohankové lívanečky. Našla jsem je lehce, ale cena mě odradila. Dávali jich 15 za 3 eura a já toužila jen po ochutnání. Nebyla jsem sama s podobným přáním a tu jsem ocenila přítomnost čecháčků. Když jsem uslyšela 2 paní zvažující zda si je dají za takové peníze, tak jsem se ozvala a koupily jsme porci dohromady. Na ochutnání stačilo a zas tak úžasné to nebylo. Po prohlídce zbytku města jsem se spíš víc ploužila, než jela, skrz různá města na H – Heemskerk, Heemstede, Haarlem a Haarlemermmer. Až mi z toho šla hlava kolem a byla jsem ráda když mi zastavil na jedné nepěkné Texaco benzínce norský námořním co jel do Lisse za přítelkyní a nakonec mě odvezl až před bránu Keukenhofu. V zahradách jsem strávila 3 hodiny a na radu několika mladíků jsem se vydala pěšky do Noordwijku. Podle mapy to mělo být lesem (větší šance najít něco na spaní – dnes nemá pršet) a podle nich jen 6 km. Les jsem nenašla a šlapala jsem to 2,5 hodiny L. Zbýval tedy kemp v Nordwijku, ale už cestou do města jsem našla ideální rozpadlý barák uprostřed tulipánových polí. Únava asi udělala své, krásně se mi tak spalo a ráno mi zbývaly jen 2 km do centra. 

BLUMEN CORSO

Vstala jsem v 7 abych stihla dojít do města pro snídani. Posnídala jsem v klidu na pláži a pak šla okouknout alegorické vozy dokud jsou „nastojato“. Vozy byly nádherný. Jestli to v Keukenhofu vonělo, tak tady se člověk vůní kytek přímo dusil. Jen chvílemi sem vítr zavál sůl a vodu od moře. V 9.30 se vozy pomalu daly do pohybu na svou 40 km dlouhou trasu. Lidí přibývalo a byl nejvyšší čas odjet. Jenže ouha, silnice byly obšancované lidmi. Policisté dopravu odkláněli a já netušila kam co jede. Nakonec mi jeden policista poradil kde bude nejlepší stát a já stopla hned první auto a za pár minut stála na náměstí v Katwijku. Katwijk je překrásné přístavní městečko, kde se mi moc líbilo. Užila jsem si tu sluníčka na pláži, opláchla nohy, zalepila puchýře (a to už ty boty mám nosím měsíc) a skoro nerada pokračovala dál. Na stop jsem chvilku čekala, protože místo nebylo ideální ale zato mě svezl starší manželský pár a přímo do centra Den Haagu. Tohle město mě ale neoslovilo - moderní architektura se tu třískala s nepěknými šedými baráky, lidí všude davy, nikde žádná mapa. Proto jsem nakonec vzdala snahu dostat se ven po svých a z posledních sil jsem našla nádraží. Tam mě velmi potěšili a já si mohla koupit přestupní jízdenku do Rotterdamu a Goudy za pouhých 5 eur. Se setměním jsem tedy sedala do vlaku a volala holčině u které mám v Rotterdamu spát. Byla jsem s ní domluvená už od víkendu a našla jsem ji přes web pro cestovatele. Ráno jsme se dohodli na vstávání na 8., neb musela do práce a pak už jsem byla ráda že si můžu jít lehnout. Ráno jsem opět přelepila puchýř poslední náplastí a vyrazila k polím s větrnými mlýny, projít centrum a hurá k mému cíli – do Goudy.

Krásné město mě přivítalo trhem a vůní speciálních vaflí. Ty mám moc ráda a tak jsem neodolala a hned si jich pytlík koupila. Prozkoumala jsem město, vyšplhala na větrný mlýn a kolem druhé odpoledne nastal „time to go home“. Opět jsem nahodila krosnu na záda a šlapala 4 km na výpadovku na Utrecht. Paní co mi zastavila byla moc fajn a navíc měla GPS a tak jsme lehce našli benzínku tak, aby si ona nemusela zajíždět a já nemusela z dálnice. Už 3. auto opouštějící tuhle Shellku jelo až do Ede. Poprosila jsem o zastavení na odpočívadle před exitem do Ede. Odtud je to přes pole do Wageningenu jen 5 km a navíc farmu znám a vím kde překročit vodu a přelézt plot. Nohy už ale odmítaly spolupracovat a tak jsem až k městu šlapala bosky. Přesto byl poslední kilometr v botách utrpením a já s úlevou odemykala dveře bytu. Jaso se hned vyptával jak jsem se měla a zda chci jíst. Na kladnou odpověď mi během sprchy a vybalování připravil kupu kari u kterého teď píšu o mé cestě z Eidamu do Goudy a za chvíli se půjdu vyspat na zítřejší školní den.                          

                                    Teda jestli tam dojdu ....asi budu muset použít pantofle.