Celý můj pobyt byl ve znamení netopýrů. Jezdily jsme je sbírat po plzeňských bytech každý den. Denně jsem jich vypouštěla na 50. Jde o to že takhle na podzim si mladí jedinci našeho nejmenšího netopýra, netopýra hvízdavého, hledají vhodné zimoviště. Opouštějí kolonie buď na vlastní pěst a nebo po skupinkách a v noci se připojují k podobně postiženým jedincům. Nad ránem pak společně zalezou kam jen to jde. Jde tedy zejména o mladé jedince, ale i o něco starší habány, kteří raději snášejí dotírání mláďat a dokonce jejich škemrání o kojení, než by spali někde sami. Dříve či později najdou vhodnou partu a vhodné zimoviště kam společně odletí. To se děje zpravidla v polovině září. My jsme však nápor zájemců o odchyt pocítili již ke konci mého pobytu. Ve spojení s netopýry se mi vybavují ty nejužší mezery, lezení po výškách, stěhování nábytku…Nemohu si však odpustit jednu příhodu. Vyděšený pán stojící za dveřmi počkal až odchytáme 15 netopýrů létajících kolem lustru a poté opatrně nakoukl do pokoje. „Nepotřebovali by jste ornitologa?“ Zaraženě na něj koukám a ptám se zda on je ornitolog.“ Ne, to nejsem, ale vůbec se jich nebojím“. V tu chvíli pukám smíchy a jen stěží ho upozorňuji na to, že netopýr není pták. Tu stejnou noc mi v půl jedenácté volá pán, že má pod gaučem netopýra - jednoho, ale bojí se ho. Poté co jsem ho přesvědčila že on je chlap, já holka v pyžamu a 50 km daleko, tak se odhodlal a na mou radu netopýra odchytil. Neopomněl mě ale o půlnoci vzbudit a slavnostně mi oznámit, že se vše povedlo. Přežil to netopýr, gauč i rodina. Alespoň jsem pak s klidným srdcem spala dál.

             Dalším potěšením byli ježci. Malé bodlinaté kuličky, které se takhle na podzim vyskytují kdekoliv. Ať už sami nebo v doprovodu matky. Prvně moje idea: Ježků je dost a přirozeně u nich probíhá přirozený výběr. Podzimní ježci jsou často třetím vrhem a samice před tím pravděpodobně vyvedla několik malých bodlináčů. Nevidím tedy důvod k jejich zachraňování. Myslím si, že slabí jedinci by měli být eliminováni přirozenou cestou. Za druhé: jsou to přeci jen savci a pokud je neoprávněně někdo odebere od matky nebo z hnízda, tak je pak matka často opustí. To jsou dva důvody, proč nechat ježky úplně na pokoji a svému osudu. Výjimkou by mohl být zraněný ježek. Přesto jsem během 14 dnů vyexpedovala a ošetřila 11 ježků. Vesměs slepých a života neschopných bodlináčků, kteří byli úplně zbytečně odneseni ze zahrad. Člověk se může sebevíc snažit a piplat je, ale mlíčko, jaké jim dává paní ježková nikdy nevyrobí, a v průběhu zimy tito odchovanci velmi často umírají. V Plzni naštěstí funguje Adéla, která tento názor nesdílí, a sanží se všechny nalezené ježky doodchovat. Tak jsem jí kojence s úlevou předávala jak jen to bylo možné.

            V neděli jsme si taky užili srandu se záchranným transportem labutí. Šlo o mámu s mladými na rybníce, který byl určen k vylovení. Nevím jestli si všichni rybáři uvědomují, co všechno může takový kousek odhozené „neviditelné“ saturny způsobit. První labuťátko jsme našli už uhynulé, druhé jsme včas odhalili a úspěšně mu ze zobáku vyndali již hnisající zapíchnutý rybářský háček. V neděli jsme tedy udělali akci na odchyt ostatních labutí. V 8 lidech jsme udělali rojnici a prošli napříč rybníkem a po nahnání ptáků do rohu jsme je na první pokus úspěšně polapili. Dvě z labutí měly na nohách omotány kusy saturny i s olůvky a hrozilo jim zaškrcení a následné odumření končetiny. Tyto jedince jsme tedy prohlídli a odvezli na vhodnější klidnější rybník a popřáli jim šťastnou plavbu.

            Ze všeho nejvíc se mi ale líbila středa a neděle. No ano, měla jsem co dělat s dětmi. Ve středu mi na stanici přišel jakýsi oddíl Motýl s 35 dětmi. Byla to fuška. Ale děti byly tak fajn, že mě svým chováním a vědomostmi ukecaly i k možnosti půjčit si výra Kubu. Měla jsem trochu obavy, ale Kubík to zvládl na výbornou. Celkem poklidně seděl na rukavici a nechal se postupně hladit a nosit na rukavici všemi dětmi. Strávila jsem s nimi dvě a půl velmi příjemných hodin. V sobotu jsme naopak my jely do Prášil na Rozloučení s prázdninami. Šlo o jakási stanoviště, kde se děti mohly něco naučit, vyzkoušet se a na jednotlivých stanovištích získávali body. Kromě nás tam byla Keltská vesnice, Divadlo, Jízda na koni, Jízda se psím spřežením, Ukázka horské služby, Výstava fotek a Vycházka za Prášilskými strašidly. U nás na stanovišti si děti mohly zkusit poznat zvířátky, skládat zvířecí puzzle, prohlídnout si výstavu Nástrahy civilizace a nakonec si prohlídli i živé netopýry a ježky. Velkou výhodou  byl nakonec poměrně malý počet účastníků. Byly jsme na to 3 a tak jsme se vystřídaly i na jiných stanovištích. Jízda na psím spřežení mi učarovala a v keltské vesnici jsem zjistila kdy se koná poslední letošní Lughnasandh a spoustu jiných, pro mě životně důležitých informací :-). No prostě jsem si sobotu v Prášilech mooc užila.

            Mimo běžný provoz stanice mi bylo povoleno „něco“ na stanici natřít a opravit. Udělala jsem tedy se správcem novou podlahu v budoucím skladu, vybílila ho, natřela fasádu i trámy. Zneškodnila řádění sprejerů, posekala svah i živé ploty a pak se mi dostaly do rukou plechovky s barvou (mě natíracímu úchylkovi)…netřeba mluvit. Zvládla jsem toho dost, i když jsem dost času strávila učením na zkoušku z ornitologie, která se mi nakonec povedla, ač jsem se cestou na ní málem společensky unavila. Ve vlaku si ke mně přisedli 3 vodáci a sotva vyndali kytaru, calvados a vajíčko, tak jsem zandala učení a jakpak mi cesta rychle utekla.

             Čtrnáct dní strávených na stanici, na veterině a se zvířátky vůbec utekl jako voda a tak na konec přidávám jen pár obrázků našich pacientů a těším (snad) na někdy příště.

Jeden ze šťastlivců - jestřáb, kterého jsme vypustili do volné přírody

Malý zajíček, který byl neoprávněně odebrán ze zahrady. Podařilo se nám ho dokrmit, nyní bydlí s našimi králíčky a doufám že u nich moc nezkrotne, abych ho mohla za pár týdnů vypustit